V posledním období jsme svědky a jako restaurátoři i účastníky komplexních restaurátorských prací v několika významných pražských kostelech (sv. Kliment, sv. Jan Nepomucký na Skalce, sv. Voršila).

Restaurátor je první, kdo zjišťuje průzkumem stav originální polychromie. Na jeho morální vyspělosti, osobní odpovědnosti a na jeho profesionální odbornosti leží osud a celkový výsledek restaurátorského zásahu. Restaurátor výsledek své práce sdělí uměleckému historikovi – památkáři, se kterým se podílí na určování koncepce příštích restaurátorských postupů. Jak říká dr. M. Suchomel: »Žádný památkář nesmí si dovolit ztrácet pracovní kontakt s restaurátorem« (Záchrana kamenných soch, SÚPPOP Praha 1988, str. 31).

Tento následný postup a spolupráce je proto zcela logická. Udivující je ta skutečnost, že se zde v posledních letech začal uplatňovat další vliv na stanovení koncepce restaurování. Názor investora. Názor, který je prezentován požadavkem odstranění tzv. patiny stáří. Názor, který požaduje přiklonit se raději k rekonstrukčním zásahům, k obnově a nikoliv k zachování originálu, byť i nalezeného jen ve fragmentálním stavu. Nic nemůže omluvit tento názor, ani rčení: ono se to stejně zapráší a bude to jako staré.

Kladu si otázku dnes, ale kladl jsem si ji i v době restaurování zmíněných interiérů: má právo laický názor investora ovlivňovat výsledek současné české restaurátorské školy?

Jsem přesvědčen, že nikoliv. Je na nás restaurátorech a pracovnících památkové péče využít vzdělání v tomto oboru k tomu, že nám byla dána i priorita a povinnost působit v oblasti stanovení restaurátorských postupů a celkové koncepce.

  

Jde o interiéry, kde se zachovaly vzácné památky sochařské. Nemohu souhlasit s názorem, že je nutné oživit původní barokní polychromii tvořenou tzv. leštěnou bělí novým nátěrem bílého polimentu. Proč zakrývat onu kouzelnou a ničím nenahraditelnou přitažlivou krakeláž křídové vrstvy? Ono typické a charakteristické zažloutnutí? Musíme si uvědomit, že nemůžeme tuto zkrakelovanou a stářím přebarvenou vrstvu doplnit necitlivým nátěrem polimentu a následným stejnoměrným přeleštěním. Jestliže křídová vrstva zestárla zkrakelováním a probarvením, proč jí dodávat tvrdého lesku, odpovídajícího době vzniku polychromie. I tak se zde domnívám, že barokní polychromisté v těchto případech neleštili křídový povrch stejnoměrně, ale využívali ploch lesklých a matných ke zdůraznění expresívní modelace.

Snažme se využít zachovaných fragmentů polychromie na plastikách a mobiliářích a doplňme pouze citlivou scelující i napodobivou retuší včetně zlacení povrchu tak, aby novější zákroky s dochovaným fragmentem původního uměleckého díla vytvářely pohledově harmonický celek. Chtěl bych proto zde požádat přítomné kolegy restaurátory, vraťme se společně na vytyčenou cestu moderního, současného restaurování, tak jak ji naznačil profesor Slánský. Restaurování v takové podobě, které nám ve světě vzbuzuje úctu. Nenechme se ovlivnit neodbornými požadavky investorů. Neprovádějme obnovu, která památku znehodnocuje, ale restaurujme.



  autor
ak. soch. Petr Kuthan, AHVT A 019