 |

Památky jsou v naší době krajně ohroženy agresivitou
životního prostředí i naší nesvědomitostí. Psychologicky
pochopitelnou reakcí na tento stav je silná tendence k obnově
památek, snaha uvést je do podoby, kdy vyhlížejí jako
nové. Přitom je mnohdy zbavujeme bez zábran stop stáří.
Staromilstvím naše doba rozhodně netrpí, byť se nám to
často podsouvá. V posledních letech jsme vůbec přestali
hovořit – na mysli mám oblast institucionalizované památkové
péče – o kdysi frekventovaném termínu »cena stáří«
(správněji »hodnota stáří«), který není kupodivu v obou
našich památkových zákonech vůbec zmíněn. Obecně zapomínáme,
co si pod kategorií »Alterswert« její objevitel Alois
Riegl vlastně představoval: spojujeme ji nesprávně s absolutním
stářím památky a takto ji podivné kvantifikujeme
nebo obdobně nepřesně v ní vidíme pouze patinu starobylosti,
třeba v původní materii dokonce již vůbec neexistující
památky, a takto ji převádíme do polohy pouhého estetizujícího
nazírání.
Před poměrně krátkou dobou jsem měl možnost upozornit
na podstatný význam hodnoty stáří 1,
a to s odvoláním na předchozí interpretaci Václava
Richtra, který zdůraznil, že v Riegelově pojetí je
hodnota stáří zjištěným zákonem nevyhnutelného koloběhu
přírody, doprovázeným vznikem a zánikem veškeré předmětnosti.
Dále je třeba říci, že Riegl neobjevil v pravém slova
smyslu nový pocit člověka, který přece od nepaměti hloubal
o smyslu tohoto přírodního procesu, ale jen reflektoval
jeho nové pozitivní hodnocení od konce 19. století. Tehdy
přestaly být stopy stáří nahlíženy jen jako ohyzdné příznaky
rozkladu, které měla památková péče restaurátorského zaměření
za úkol odstraňovat. Namísto toho začaly být prožívány
jako podstatné vlastnosti každé památky, která nemůže
být nikdy určována hodnotou přináležející novému dílu
(»Neuheitswert«), což postupně vedlo i ke změně estetického
náhledu.
Je-li hodnota stáří Aloise Riegla pojata rigorózně, musí
být za projevy stáří památky považovány veškeré v čase
nastalé změny originálu, tj. nejen stárnutí materie, ale
také destrukce celé jeho původní struktury, k nimž
během času došlo, byť by ohrožovaly samou podstatu původního
sdělení uměleckého díla. Památková péče, která by takovýto
krajní respekt před hodnotou stáří přijala, nutně přechází
k vysloveně antirestaurátorskému stanovisku. V praxi
lze jít za tímto ideálem ovšem jen zcela výjimečně – např.
u děl druhově jedinečně dochovaných nebo v případě
silné poškozených děl s ničím nesrovnatelné umělecké
hodnoty (klasická řecká plastika). Nicméně jsou země,
v nichž se názor tohoto druhu prosadil i ve
vztahu ke gotické plastice galerijního určení. Vzpomeňme
výstavu »Umění francouzského středověku« v Praze
1979. Miloš Suchomel 2
si toho správně povšimnul a napsal: »Sochařská díla
na výstavě nenesla žádné nové scelovací, tmelové a retušovací
restaurátorské výtvarné zásahy, tím méně pak byla opatřena
současnými modelačními doplňky. Zato u polychromovaných
skulptur zůstaly v poslední době zřejmě nedotčené
přemalbové vrstvy a byly někde ponechány ve fragmentech
i na odkrytém původním malířském pojednání sochařského
bloku.«
|
 |

Opačnou krajností je snaha uvést
pomocí dostupných prostředků staré umělecké dílo do jeho
původní podoby s nerespektováním Stop stáří všeho
druhu. I za tímto ideálem lze prakticky jít pouze zcela
výjimečně – dokonce snad jen v případě netknuté dochovaných
zlatých předmětů. Přesto tento gnoseologicky neoprávněný
cíl byl u nás ještě v 50. letech programově
vytyčován. V české restaurátorské škole s ním zdánlivě
konvenoval předpoklad shodného uměleckého vnímání starého
a soudobého umění. Dodnes jsme v terminologickém
slovníku naší památkové péče nedokázali odlišit »restaurování«
od »obnovování památek« 3.
A jak často se setkáváme s přáním investorů, aby
jimi spravované památky »zářily novotou«. Nejednou je
jim také skutečně vyhověno. Přístup k části nedávno
restaurovaného mobiliáře kostela sv. Voršily v Praze
na Národní třídě je v tomto smyslu dostatečně výmluvný.
Česká restaurátorská škola v pojetí svých nejlepších
představitelů odmítla ve vztahu k hodnotě stáří uměleckého
díla obě uvedené krajnosti. Programem pro ni se nestala
konzervace dnešního stavu díla a ani ne obnova jeho
původní podoby. Za východisko veškerých úvah postupně
přijala – pokud se podařilo tuto skutečnost vysledovat
a správně zobecnit 4
– dochovanou materii a strukturu artefaktu (= výtvarně
aktivní část díla, která je bezprostředné vnímána a umělecky
hodnocena). Na tomto základě bylo ospravedlněno odstranění
pozdějších estetizujících zásahů (přemalby, doplňky) a odtud
postupně vzešel i gnoseologicky podložený názor na
otázku vlastních stop stáří. V základní stati na toto
téma v oboru restaurování, kterou napsal v roce
1963 Mojmír Hamsík 5,
bylo konstatováno, že nelze uvést obraz jakýmkoliv restaurátorským
zásahem zpět do podoby, v jaké byl dokončen. Není
možné odstranit zřejmé znaky času, které nás dělí od doby
vzniku uměleckého díla. Nezapomínejme na toto ani dnes.
Jinak se nutně budeme i nadále dopouštět nežádoucích
a zbytečných kamufláží, např. celkovým barevným tónováním
pískovcových skulptur, nebo budeme dokonce odtud ohrožovat
i samotnou autenticitu díla (např. odstraňováním
povrchových krust takovýchto skulptur) či zápasit s větrnými
mlýny hledáním různých forem regenerací. Obecně se již
jednou smiřme s tím, že památky jsou pro nás hodnotné
především tím, že vznikly v minulých epochách a že
je doprovázejí stopy stáří.
autor
PhDr. Ivo Hlobil, CSc., AHVT A 002
1 I. Hlobil: Podstatný význam
hodnoty stáří. Bulletin sekce památkové péče VP VTR –
SÚPPOP Praha, 6, 1989 s. 161-5, M. Suchomel: Konfrontace
koncepcí a metod restaurátorských prací, Památky
a příroda, IV (1979), s. 193-201.
2 Viz »Slovník odborných pojmů« v příloze
katalogu »Restaurátorské umění 1948-1988«, Praha 1989,
s. 152-144.
3 I. Hlobil: K výtvarnému aspektu československé
resturátorské školy, Zborník OSPS OP Rožňava, II (1982),
s. 119 – 151.
4 M. Hamsík: Kontroverse o restaurování obrazů,
Umění XI (1963), s. 396 n.
|
 |