Jedním z názvů, uvažovaných pro naši ročenku, byla »Clavicula«, latinsky klíček, na paměť jednoho z raněstředověkých rukopisů, zváného »Mappae Clavicula«. Byl to sborník receptů o přípravě barev, pojidel, uměleckém zpracování kovů a minerálů aj. Ve smyslu středověké alchymistické symboliky měl být onen rukopis »klíčem k tajemstvím«, k jistému vědění a dovednostem. Tato symbolika vyjadřování přetrvala i do dnešních dob, protože i my dnes můžeme říci, že bychom si přáli, aby tato ročenka byla klíčem k zapomenutým nebo málo známým výtvarným technikám minulosti, a to nejen pro odborníky, ale i pro malíře, sběratele a všechny, kteří se hlouběji zajímají o umění. Znalost umění není dostatečná bez znalosti technik a materiálu, z nichž artefakty povstávají.

Jestliže jsme se nakonec rozhodli pro název »Technologia artis«, doslovně »technologie umění«, pak jsme si uvědomovali, že jde o stručný název samostatné vědní nauky, pomocné vědy uměleckohistorické, jejiž počátky sice lze vystopovat už v samotném zrodu teoretických úvah o umění, která se však dobrala exaktní metodiky teprve v tomto století s rozvojem přírodních věd, jejich analytických metod, a z toho vyplývající možnosti komparace. Přesněji ovšem říkáme »historická výtvarná technologie«, neboť jde o vědu shrnující jednotlivé techniky umělecké i neumělecké (tj. výtvarné všeobecně), srovnávající je navzájem a sledující jejich historický vývoj. Jde o detailní analýzy jednotlivých artefaktů, při nichž restaurátor využívá řady dílčích analýz přírodovědných disciplin a souhrnně je interpretuje na základě přímého studia během restaurace. Dochází ke konfrontaci s dobovými recepty nebo dílčími záznamy a srovnává je dále v dobovém kontextu.

Rozvoj historické výtvarné technologie je závislý jak na míře exaktnosti dílčích analýz a interperetací, tak na kvantitě a publikování jednotlivých zjištění. Obraz vývoje historických výtvarných technik se tak postupně doplňuje jako mozaika, jež s přibývajícími kameny nabývá přesnějších obrysů. Není to možné bez mezinárodní spolupráce.

Vydáváme tuto ročenku s přesvědčením, že přispěje svým dílem k doplnění této mozaiky a s nadějí, že do budoucna se otevře prostřednictvím příspěvků že zahraničí širšímu evropskému a světovému kontextu. Naším záměrem je vytvořit platformu syntetickému pohledu, tj. systematickému mapování vývoje

Středisko české výtvarné obce – »Mánes«, po desítky let sídlo organizací výtvarných umělců, dnes Unie výtvarných umělců, bylo vždy i střediskem české restaurátorské školy. Tuto dnes již památnou budovu postavil na místě někdejších »Šítkovských mlýnů« (jejich pozůstatkem je středověká vodárenská věž) na vlastní náklad Spolek výtvarných umělců Mánes, podle projektu jeho předsedy arch. O. Novotného, v letech 1928-29. (Snímek Archivu Národního technického muzea z r. 1930)

jednotlivých technik v jejich historických proměnách, u vědomí, že vztah člověka ke světu začíná vztahem k materiálu, že těžko postižitelná závislost mezi obojím je nositelem primárního významu výtvarné formy.

Rada Archivu historické výtvarné technologie

Ve dnech 6. – 7. června 1989 se v Praze konal seminář »Výtvarné aspekty restaurování«, věnovaný otázkám i zásadním principům české restaurátorské školy.

Organizátory mezioborového setkání byli: Katedra dějin umění filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Ustav dějin umění ČSAV a Svaz výtvarných umělců.

Čtyři následující příspěvky byly vybrány z referátů, přednesených na tomto semináři.