Když krátce po listopadu 1989 vznikala Asociace restaurátorů, bylo jedním z hlavních motivů jejího formování vědomí naprosté nutnosti a neodkladnosti řešení celé řady problémů legislativního postavení restaurátorského oboru, jakož i nutnost zásadní systémové změny koncepce celé památkové péče. Toto vědomí bylo podloženo nejen důvěrnou znalostí dosavadní praxe, ale, a to zejména, tvrdým střetem s totalitními mocenskými strukturami, který se vyhrotil prakticky od okamžiku přijetí nového zákona o státní památkové péči v r. 1987 – zákona, který nebylo možno hodnotit z hlediska uchování kulturního dědictví i z hlediska vlastního restaurování jinak, než jako zákon likvidační. Střetem, ve kterém si restaurátorský obor vlastními silami doslova vyvzdoroval právo na holou existenci.

Byli jsme přesvědčeni, že při tvorbě nového právního řádu v této oblasti můžeme v mnohém zákonodárným i výkonným orgánům nového demokratického státu podstatným způsobem přispět, že máme i jisté morální právo, ale i povinnost formulovat své představy a záměry, že naše povinnost nespočívá pouze – a toto »pouze« budiž v uvozovkách – ve vědomí a naplňování odpovědnosti jednotlivých restaurátorů za jednotlivá, jim svěřená díla, ale i v naplňování spoluodpovědnosti celého restaurátorského oboru za celé kulturní dědictví této země. To, že právní norma je v právním státě naprosto fundamentálním předpokladem profesionálního výkonu jakékoli lidské činnosti, neexistují-li natolik pevná a nepřekročitelná zvyková kritéria, že forma psaného zákona pak je zbytečná, což bohužel není náš případ, netřeba podrobněji rozvádět.

Byli jsme též přesvědčeni, že ochrana kulturního dědictví zaujme od počátku odpovídající místo ve struktuře hodnot a priorit kulturního demokratického státu, přičemž touto ochranou nemám na mysli jakési poručnictví paternalistické státní moci, ale spíše pokorné uvědomění si své spoluodpovědnosti za osud věcí, na jejichž vzniku nemáme sebemenší zásluhy, které však, díky své nezaměnitelnosti a neopakovatelnosti nikoli nepodstatným způsobem bytostně formují vědomí každého z nás, majíce tak zásadní význam pro identitu společnosti i státu, a které vedle tohoto svého duchovně kulturního významu mají i nesporný efekt ekonomický, spoluvytvářejíce, opět zásadním a neopakovatelným způsobem, atraktivitu naší krajiny, obcí a měst pro ekonomicky velmi lukrativní oblast cestovního ruchu.

Byli jsme si vědomi též paradoxu důsledků péče o památky v uplynulém období a neopakovatelných možností z něj plynoucích, paradoxu, spočívajícího v tom, že památky máme sice povětšinou děsivým způsobem zanedbané a devastované, nicméně, právě díky programovému režimnímu nezájmu autentické ve své podstatě. Ani dlouhá desetiletí ignorance nedokáží památku zničit tak, jako několikatýdenní neodborná oprava, vedoucí zákonitě k zániku samotné podstaty památkové hodnoty v celku i v jednotlivostech. Umělecká díla včetně architektury, která jsou předmětem restaurování, nesoucí ve své hmotné podstatě řadu zastřených duchovních významů a hodnot, k jejichž uchopení a zpřístupnění je třeba vedle racionálního rozboru opět emotivního uměleckého přístupu, představují ve zmíněném kontextu hodnoty nejzranitelnější – to je další z důvodů, proč jsme požadavek formulování právně jasných a odborně fundovaných pravidel pro výkon restaurátorské činnosti kladli na jedno z předních míst.

Prakticky paralelně se vznikem Asociace restaurátorů jsme začínali uvažovat i o uspořádání tohoto symposia v přesvědčení – a dnes už musím říci naivním přesvědčení – že vás na něm seznámíme s konkrétními výsledky našich snah a že tak přispějeme svým dílem i k prosazení a respektování profesního statutu restaurátora, směřujícímu k legislativnímu rozpoznání restaurátorské profese na celoevropské úrovni, jak je formulována např. v programu Evropské konfederace restaurátorských organizací (ECCO).

O to je má role v tomto okamžiku a na tomto místě nevděčnější, neboť mi nezbývá než konstatovat, že naše možnosti se ukázaly jako nedostatečné, že naše zmíněná očekávání se nenaplnila, že v oblasti legislativy památkové péče se do dnešního dne učinilo naprosté minimum, a to ještě mnohdy velmi problematické. Devastace kulturních památek pokračuje, byť již není zapříčiněna direktivním systémem třídně ideologického výběru, nýbrž diktátem peněz či naopak jejich absencí a nadřazením ekonomických hledisek dalším hodnotám, které nelze při současném stavu legislativy včas a účinně prosazovat. Při tomto apriorním oslabení jedné úrovně, úrovně ochrany veřejného zájmu na zachování kulturního dědictví, kteréžto oslabení má však vedle legislativní roviny i aspekty další, nelze očekávat ani dosažení žádoucích a harmonizovaných pozitivně kompromisních řešení. Jsem si vědom jisté kategorické paušálnosti tohoto tvrzení, nicméně výjimky z něj spíše potvrzují pravidlo.

Právní stav, který měl být dnes popsán jako minulost, je žhavou aktualitou. Profesor Stretti zde hovořil o základních odborných postulátech české restaurátorské školy, na nichž jsme se pokusili vytvořit právní koncepci výkonu restaurátorské činnosti. Základním východiskem pro ni byl požadavek osobní zodpovědnosti restaurátora za jemu svěřené dílo se všemi z toho plynoucími důsledky, postavení restaurátora výtvarných dél jako výtvarného umělce, vykonávajícího svou činnost jako činnost při výkonu svobodného povolání, neboť nepokládáme restaurování po věcné stránce za činnost vysloveně podnikatelskou, a vznik profesního orgánu, komory, která by ve vztahu k vlastníkům památek i orgánům státní správy garantovala odbornou způsobilost jednotlivých restaurátorů, majíc k tomu delegovány patřičné pravomoci a nesouc za svá rozhodnutí patřičnou odpovědnost.

Dosavadní úprava restaurování zákonem o státní památkové péči, o jehož vzniku a charakteru jsem se již letmo zmínil v úvodu, a jeho prováděcí vyhláškou, měla vytvořit právní podklad pro dlouhodobou, ideologicky motivovanou snahu o socializaci oboru a jeho degradování na pouhou řemeslně technickou úroveň, neboť vyhradila právo výkonu restaurování pouze organizacím, k tomu účelu zřízeným tehdejším ministerstvem kultury, případně dalším, které k této činnosti obdržely zvláštní oprávnění. Zcela tím byl popřen onen zásadní princip osobní, právní i odborné odpovědnosti restaurátora. Proto již počátkem roku 1990 iniciovala Asociace restaurátorů ve spolupráci se Státním ústavem památkové péče a dalšími odbornými složkami památkové péče vznik odborné komise pro restaurovaní ministerstva kultury ČR, a to v souvislosti s tehdy chystanou novelou památkového zákona. Tato novela měla komisi poskytnout právní podklad pro udělování oprávnění k restaurátorské činnosti jednotlivým fyzickým osobám a zakotvit rovněž nová, požadavkům na kvalifikaci restaurátorů vyhovující kritéria pro získání tohoto oprávnění. Průtahy legislativního postupu a následným nepřijetím novely, která se prodlením dostala do rozporu s některými mezitím nově přijatými souvisejícími zákony, byla však tato koncepce zmařena. Od samého počátku jsme však vydávání oprávnění k restaurátorské činnosti ministerstvem kultury chápali jako přechodné, dočasné řešení, a to zejména z těchto hlavních důvodů:

– proces udělování oprávnění k restaurátorské činnosti musí být podle našeho názoru garantován naprostou objektivitou odborného posouzení způsobilosti uchazeče na základě jasně specifikovaných kvalifikačních kritérií, daných přímo zákonem. Tato kritéria navíc musí zohledňovat objektivní možnosti získání odborné průpravy v jednotlivých restaurátorských specializacích, možnosti dané existencí či absencí odborných škol. Pro tuto činnost nemá a ani nemůže mít administrativní orgán státní správy příslušnou odbornou kapacitu; tu je třeba suplovat spoluúčastí dobrovolného odborného grémia, které však má pouze poradní hlas. Zcela se tak znečitelňuje pravomoc a odpovědnost jednotlivých stupňů úředního postupu. Kvalifikační kritéria pak nemůže v celé šíři a komplexnosti řešit široce koncipovaný památkový zákon, ale pouze samostatná právní norma;

– vydání oprávnění se nutně stává formálním jednorázovým aktem, nejsou-li zároveň vytvořeny zpětné kontrolní vazby. Ty není současná struktura památkové péče schopna zajistit ani organizačně, ani odborně;

– výkon restaurátorské činnosti by měl být veden jistými podzákonnými, nicméně zásadními etickými a profesními principy, formulovanými v mezinárodně uznávaném Etickém kodexu. Tento závazek nemůže vyžadovat jako jednu z podmínek udělení oprávnění orgán státní správy, ale pouze profesní organizace, která jej při respektování všech demokratických principů přijme jako závazný pro všechny své členy.

Tyto a řada dalších důvodů vedla Asociaci restaurátorů k vypracování návrhu zákona o Restaurátorské komoře, a to na zcela stejných principech, na nichž je založena celá řada obdobných profesních komor, v právním řadu dnes již zakotvených – namátkou lze zmínit komoru lékařů, veterinářů, advokátů, komerčních právníků, znalců, tlumočníků, auditorů, architektů, odpovědných inženýrů a řadu dalších. Návrh zákona byl zpracováván prakticky rok, za konzultací se širokou odbornou veřejností, ministerstvem a dalšími orgány státní správy na regionální úrovni. V konečné podobě představoval komplexní návrh pro právní úpravu restaurování výtvarných děl, korespondující se souběžně připravovaným návrhem nového zákona o památkách, na jehož tvorbě se Asociace restaurátorů rovněž intenzivně podílela. Návrh zákona o komoře poprvé v našem právním řádu definuje restaurování, a to ve shodě s mezinárodně uznávanými definicemi, jasně definuje základní kvalifikační předpoklady pro oprávnění k výkonu restaurátorské činnosti, zřizuje restaurátorskou komoru jako nezávislou, stavovskou organizaci restaurátorů výtvarných děl, která se v rámci své působnosti podílí na naplňování veřejného zájmu ochrany kulturního dědictví, a to zejména garantováním odborné a etické způsobilostí restaurátorů - za tím účelem v přenesené působnosti výkonu státní správy posuzuje a potvrzuje splnění podmínek k výkonu restaurátorské činnosti a vede seznam osob, oprávněných tuto činnost vykonávat, a to vedle řady dalších funkcí. Zavádí též zvláštní institut specializované restaurátorské zkoušky a slibu, jímž se restaurátor zavazuje k plnění základních morálně etických profesních postulátů. Formuluje dále pravidla pro přiznání autorizace restaurátora jako výrazu mimořádné odborné způsobilosti v dané specializaci. Ve vztahu k vlastníkům koncipuje zcela nový institut práva vlastníka památky na její restaurování a garantuje tak těmto osobám splnění jejich zákonné povinnosti péče o tato díla památkové hodnoty i tehdy, když přes veškeré úsilí jim byl výkon restaurátorské činnosti opakovaně odmítnut.

Takto koncipovaný návrh zákona odpovídá i v preambuli Ústavy České republiky deklarované odpovědnosti státu za kulturní dědictví. Jsme přesvědčeni, že právě proto, aby stát tuto funkci mohl plnit, a to nikoli formálně deklarativně, ale prakticky, musí, dříve či později, některé vysoce specializované odborné garance delegovat na odborně kompetentní instituce, přičemž se nezbavuje možnosti činnost těchto institucí ovlivňovat - výkonem moci zákonodárné sám stanoví pravidla hry a má kdykoliv právo tato pravidla upravit, jsou-li nevyhovující, mocí výkonnou se přímo podílí na rozhodování kompetentních orgánů komory, aniž však dochází k nečitelnému tříštění pravomoci a z ní plynoucí odpovědnosti, moc soudní pak postihuje nerespektování stanovených pravidel.

Návrh zákona byl ve formě zásad, jak odpovídá legislativnímu procesu, projednán ve výborech České národní rady v prvé polovině roku 1992. Na základě vznesených připomínek jsme zpracovali paragrafované znění, které však již projednáno nebylo s ohledem na zatížení parlamentu důležitějšími zákony a blížící se volby. Byla přijata alespoň minimální novela zákona o státní památkové péči, která umožnila výkon restaurování fyzickým osobám namísto organizacím. Oprávnění k restaurování tedy nadále vydává MK na základě vyjádření odborné komise, která si též vytvořila svá kritéria pro posuzování jednotlivých žádostí. Tato kritéria však nejsou právně podložena a je paradoxem, že prakticky každý, kdo se proti prvotnímu případnému neudělení oprávnění odvolá a splňuje absurdní kvalifikační požadavky dané dodnes nezměněnou prováděcí vyhláškou zákona o památkové péči, má na udělení oprávnění de facto právní nárok. Tento systém sám sebe usvědčil z neživotnosti a věříme, že bude snad již v dohledné době nahrazen systémem novým, vycházejícím z naznačených aproximací. Jisté signály nás snad k této naději opravňují. Čas, který však byl a ještě bude ztracen a škody z toho plynoucí však již nahradit nelze. Chtělo by se dodat – zbytečně promarněný čas a zbytečné škody, a to i při vědomí obrovské zátěže, vyplývající pro odpovědné orgány z celkové transformace všech úrovní současného života. Snad jde o formu profesionální deformace, nicméně soudím, že otázkám památkové péče mohla a měla být věnována pozornost dříve.

Příprava a prosazování zákona o komoře nebyly jedinými aktivitami Asociace na legislativním poli. Nemenší důležitost jsme přikládali též naší spoluúčasti na tvorbě zcela nového památkového zákona, s nímž byl návrh zákona o komoře bezprostředně provázán, a řadě dalších aktivit, o nichž se již nelze na tomto omezeném prostoru zmiňovat – s výjimkou jediné. Ve spolupráci s Unií výtvarných umělců a právnickou fakultou University Karlovy byl vypracován a předložen návrh na výslovné začlenění restaurování výtvarných děl do autorského zákona, formulující právo restaurátorů jako morální právo na ochranu původství - tedy právní uznání tvůrčího uměleckého charakteru této restaurátorské činnosti. Toto vymezení, bude-li přijato, je naplněním bezmála padesátiletého usilování restaurátorského oboru a základním předpokladem kroků dalších.

Věřím, že má velmi stručná a zevšeobecňující informace poskytla alespoň základní představu o směřování a cílech Asociace restaurátorů v právní oblasti. Doufám rovněž, že na některém z příštích symposií vás již bude možno seznámit nikoli s představami, ale skutečnostmi, případně že nebude třeba se těmto, již dávno vyřešeným otázkách věnovat vůbec a hovořit se bude povýtce o odborných problémech vlastního restaurování.

  autor
Martin Pavala, akad. mal., AHVT A 051