prof. Bohuslav Slánský (1900-1980),
in memoriam: text z katalogu výstavy
restaurátorského díla v Praze, 1970

V třicátých letech převládalo v oblasti zájmu našeho umělecko-historického bádání řešení otázek pojících se k datování české deskové malby druhé poloviny 14. století, jež si u většího počtu obrazů žádalo definitivního dobového zařazení a zhodnocení v kontextu evropského malířství. Na tomto dlouhodobém procesu se také podílel průzkum technického stylu sporných malířských děl, zejména těch, jejichž problematika mohla být charakterizována příměrem kopie nebo originál.

První podmínkou analýzy technického slohu je uplatnění poznatků historie malířských technik, jež je ve srovnání s širokým řečištěm umělecké historie oborem toliko výjimečným, odkázaným na sebe sama a často přehlíženým. Budiž proto dovoleno, aby zde byl nejprve vymezen pojem technického slohu a společně s ním názorový přístup, pod jehož zorným úhlem byl veden restaurátorský výzkum tohoto zaměření.

Technický sloh určité doby je souhrnem ustálených malířských prostředků obrazové výstavby, pravidelně používaných materiálů a zejména postupů jejich zpracování, jež dohromady vytvářejí vyhraněný systém. Specifickým znakem je jeho hmotná podstata, která je reálné poznatelná a jíž se odlišuje od slohu uměleckého, který se dotýká velmi širokých vztahů a jehož podstata je ideová. Technický styl vnáší do malby tradice, přejaté formule a jistotu. Je jakýmsi druhem výtvarné gramatiky malířské řeči; podobně jako básník používá vazeb, jež byly už před ním ustáleny.

Analýza technického stylu vychází z analogií celkové koncepce zkoumaného obrazu. Ptáme se na to, zda jeho výstavba odpovídá výstavbě některého známého obrazu, dobově bezpečně určeného, nebo jak se od něho odlišuje. Při rozboru sledujeme všechny materiály a postupy, kterých umělec použil.

V historii malby hmotná struktura obrazu podstupovala neustálé proměny a vytvářela nejrůznější variace. k rozlišení těchto změn napomáhá soustavné studium historického vývoje malířských technik, které je základním předpokladem malířsko-technického výzkumu. Jak historii techniky malby, tak analýze technických slohů slouží fyzikálně optické a chemické metody průzkumu obrazů, jež souhlasně s rozvojem vědy a techniky neustále doznávají rozšíření a prohloubení a dávají nové možnosti poznání obrazové výstavby i těch období vývoje malířství, o nichž dosud chyběly přesnější poznatky.

Technika obrazové výstavby je nerozlučně spjata s tvorbou malířského díla, a proto jejím prozkoumáním můžeme získat poznatky o době, ve které dílo vzniklo.

Také u nás ve třicátých letech restaurátorský průzkum technického stylu malby v některých případech napomohl upřesnit dobové zařazení. Kterých technických znaků v obrazových vrstvách se to týkalo, je zde uvedeno při popisu restaurování exponátů této výstavy, karlštejnských obrazů malovaných Mistrem Theodorikem a deskového obrazu Madony z Veveří.

(Kromě katalogu výstavy z roku 1970 odkazujeme též na souhrnnou bibliografii prací prof. Slánského, otištěnou v TECHNOLOGII ARTIS 1/1990, str. 133 a především na zásadní statě z Techniky malby (Praha 1956, díl II, str. 33–41) – Výstavba obrazu, Technický styl kolektivní a individuální, Rozbor technického stylu české gotické malby deskové)

Studii dr. Kesnera uvádíme dvěma ukázkami, které nám z autorových textů vybral. Zároveň bychom chtěli zdůraznit, že Vojtěcha Volavku považujeme - vedle profesora Slánského - za druhého zakladatele české školy historické výtvarné technologie, byť už jen tím, že poprvé tohoto specifikovaného pojmu použil.

Prof. Bohuslav Slánský (1900–1980)

Jak obtížný je proces oddělování historické výtvarné technologie od konzervační technologie a teorie restaurátorské, vyplývá ze samotného textu dr. Kesnera, který pod pojem »restaurátorství« zahrnuje i chemii a fyziku a tlumočí i některé kontroverzní momenty vzájemného překrývání technologie a klasického dějepisu umění.

Jednou provždy tedy zopakujme: Historickou výtvarnou technologii jako obor staví tři profese: historik umění, rozumějící technologickým otázkám a literárně schopný je interpretovat, přírodovědec exaktními důkazy zjišťující detailní fakta o materiálech, a restaurátor, sledující výtvarnou a technickou stavbu díla během celého procesu restaurování. Pouze dorozumění těchto tří profesí vede k intelektuálně »bezpečnější« historické interpretaci výtvarného díla, v niž doufá v citované pasáži Vojtěch Volavka.

  annk

»Kde barokní a romantický rukopis Delacroixův a Rousseaoův ještě sleduje, nebo, lépe řečeno, modeluje formu, byť otevřenou a ilusivní, tam Corot pokračuje dále v jejím rozkladu, takže z ní zbývá nezvažitelné fluidum, místy houstnoucí v pevný tvar. Barva je rozložena v drobné částečky, které sice vzájemně splývají, ale přece jsou na sebe kladeny v podobě oddělených skvrn, ovšem tak, že leží na sobě několik vrstev odpovídajících jednotlivým plánům. Ty se spojují tak těsně, že prostor obrazuje nádobou, do které je nalit roztok barvy a světla.«

  V. Volavka: Malířský rukopis ve francouzském obraze nové doby

»Obtíže naší práce a zároveň její meze jsou, konec konců, vytčeny možností rozumově postihnout a vyložit jevy, které nevznikají v oblasti rozumové. Kdybychom před nimi úplně kapitulovali, nebyl by v zásadě umělecký dějezpyt vůbec možný a nezbývalo by, než spokojit se na jedné straně archeologií a na druhé básnickou parafrází. Studium malířského rukopisu zkouší právě únosnost dosavadní vědecké metody tím, že se snaží všemi prostředky proniknout do nejjemnějších záhybů uměleckého díla. Snad příští pokusy postupně k tomu najdou cestu intelektuálně bezpečnější.«

  V. Volavka: Malba a malířský rukopis