Společenství konzervátorů a restaurátorů se v roce 1996 setkalo na dvou největších mezinárodních konferencích; v Kodani ji organizoval Mezinárodní institut pro konzervaci (IIC) a v Edinburghu Mezinárodní rada muzeí
(ICOM–CC). I řada dalších národních a regionálních setkání, zaměřených specializovaně či šířeji, dokazuje, že stále častěji dochází k živé výměně myšlenek a zkušeností.

Prostor pro výměnu zpráv o výsledcích analýz i pro diskusi o problémech se však vytváří také na fóru odborných periodik, zaměřených k různým skupinám odběratelů podle jejich zájmu. Jejich stránky se otevírají trvale pro různé druhy individuálních prezentací, lišící se obsahem i formou. Zvláště v Evropě, s jejím bohatstvím geograficky ohraničených regionů, jazyků a tradic, napomáhá nastupující rozmach odborných publikací kolegům rozeznávat a zachovávat vlastní historickou identitu, obsaženou v uměleckém a kulturním dědictví každé'jednotlivé'země. Na druhé straně periodika otevírají možnosti pro publikování zpráv a názorů ze sousedních zemí právě autorům, kteří sledují podobné věci a problémy obecně i v detailu. Dochází tak k nekomerční výměně poznatků, metoda názorů, které se tím rozšiřují i do oblastí jiných jazyků; stačí jen, aby se vytvořilo trvalé auditorium ochotné číst, dohovořit se a diskutovat.

Po třech reprezentativních svazcích vytvořila TECHNOLOGIA. ARTIS vysoce kvalifikovanou platformu pro bádání v oblasti výtvarných technik nejen v českých zemích; otevřela prostor pro diskuse na mezinárodní úrovni. Její zvláštní zaměření vytvořil Archiv historické výtvarné technologie při Akademii výtvarných umění v Praze. Metodicky zaměřené publikování historických pramenů a studií o aktuálních poznatcích z historie výtvarných technik zajišťuje TECHNOLOGII ARTIS její nezastupitelné místo v řadě světových odborných periodik.

Nezapomíná se ani na spolupráci mezi historiky umění, restaurátory a přírodovědci, nutnou pro osvětlení a doplnění historických a technologických znalostí. Takový multidisciplinárnípřístup by měl napomoci teoretikům k ověření znalostí reálnými fakty na jedné straně a praktickým restaurátorům, aby nepřehlédli četné historické a filozofické aspekty, jež každé výtvarné dílo v sobě skrývá. Soustředění na historické a vědecké aspekty přitom nesmí vést k zanedbání priority integrované konzervace památky. Technologii a veškerý výzkum materiálů a technik nelze pojímat samoúčelné ve smyslu vyhledávání zvláštností vždy je třeba mít na vědomí neoddělitelnou odpovědnost za zachování a konzervaci všeho, co se z historie dočkalo našich dnů. Právě tento pohled jsme dnes rozšířili: rozeznali jsme úzkou spojitost mezi díly lidskými a díly přírody, která jsou shodně ohrožena následky nynější technické civilizace. V české krajině je to například situace Kuksu a aktuální problém ochrany přírodních skal transformovaných do sochařského díla géniem barokního umělce.

Rád bych nakonec osobně blahopřál svým českým kolegům za jejich nadšení, s nímž T. ARTIS publikují. Jsem si jist, že jejich odborná diskuse přesáhne české země a podnítí historické a profesionální vztahy mezi okolními i dalšími regiony, mezi restaurátorskými středisky vzájemně. Je to snad také jedna z funkcí našeho oboru, upevňování míru v tomto světě: pomáhá totiž pochopit a respektovat různé kulturní identity a pečovat o univerzální výpověď výtvarného umění.

  autor
Manfred Koller

  K DALŠÍM ČÍSLŮM…


Sám výkon restaurování, zdlouhavý a ubíjející, nekonečné hodiny, dny a měsíce sotva znatelného postupu centimetr za centimetrem a někdy i milimetr za milimetrem, uvrhuje restaurátora do stavu naprostého odpoutání od širších souvislostí. Uvolní-li se pak po skončení z této své nirvány, jen velmi těžko se vrací k hotovému dílu, aby popsal nepopsatelné. On, který se rukama dotýkal materie díla, cítil s ní, důvěrně se seznámil s každým detailem a vrstvami nánosů, zůstává u stručné písemné zprávy a detaily, které samozřejmě znal, postupně zapomíná. Snad proto je tak málo restaurátorů, kteří se odhodlají slovy předat své vědění o památce o ní pak hovoří jiní, kteří ji tak důvěrně poznat nemohli. Stav poznání vývoje výtvarných technik se pak pohybuje v ustálených obecných znalostech a vše je zdánlivě srovnatelné se vším.

Nedostatek zápisu poznatků, tj. nedostatečná paměť, brzdí vývoj historické výtvarné technologie. Udělali jsme snad již dost pro to, aby jazyk, jímž se vyjadřuje restaurátor, chemik nebo historik umění byl kompatibilní, abychom hovořili stejnými termíny, abychom se nevyčerpávali vzájemným vysvětlováním, co tím či oním slovem vlastně míníme. Výstup z nirvány poznávání a opětného zapomínání je totiž jedině v dialogu, v konzultaci. Restaurátor musí vědět, že partner mu porozumí, že ze širších znalostí své profese je schopen vybrat fakta a podněty, podle nichž rozezná význam svého zjištění a užitečnost jeho publikace.

Smyslem dalšího vydávání TECHNOLOGIE ARTIS – kromě potřebného dialogu, který jedině živí jiskření myšlenek a schopnost rozeznávat jedinečné a sledovatelné, je i dosažení jistého obecného stavu vědění. Užitečné je, že AATA (Art and Archaeology Technical Abstracts) každého roku otiskují názvy a stručné charakteristiky nejdůležitějších knih a článků, které se týkají i historické výtvarné technologie. Při roztříštěnosti publikování technických dat o výtvarných dílech vždy mezi studiemi konzervačními a muzeologickými je tato mezinárodní bibliografie určitě dobrým vodítkem. Až na to, že dosažitelnost řady periodik je značně problematická. Na rozdíl od historika, jemuž je shánění pramenů základem profese, restaurátorovi na studium pramenů v knihovnách, obesílání zahraničních výpůjček atd., v běžném stresu stíhání termínů čas naprosto nezbývá. Nejdůležitější publikace mu proto zůstanou neznámé; sledování určitého problému, výskytu určité techniky či používaného materiálu není schopen dotáhnout do srovnatelnosti se všemi nejnovějšími prameny. Pokud má ambice objevovat, nezřídka objevuje již objevené, nebo cituje literaturu, která je současným stavem poznání již překonána. Zdaleka tím nemíním jen izolaci zemí střední a východní Evropy, která se již pozvolna přece jen vytrácí, ale i nedostatek komunikace vůbec. V činnostech IIC a ICOM je historická výtvarná technologie popelkou, převažuje muzeologické čipamátkářsky konzervační zaměření – jak Studies in Conservation, tak kdysi lépe na náš obor orientované Restauro. Anglický Technical Magazine Londýnské Národní galerie a belgický Bulletin de l'Institut royal du patrimoine artistique jsou již tradičně vzácnými výjimkami. Odebírat všechna možná periodika o restaurování a památkové péči s nadějí, že snad jednou dvakrát do roka přinesou užitečná fakta a analýzy, je nad možnosti samostatně pracujícího restaurátora. Proto hlavní smysl T. ARTIS vidíme v zevrubnějším informování, jak se o to pokoušíme v rubrikách »zprávy a recenze«. Ty nenahradí studium původního materiálu, ulehčí však orientaci. Aby však stav »a jour« byl dosažen, je naprosto nutná alespoň celoevropská spolupráce. Vybrat z rozsáhlejší studie důležitá fakta, referovat o problému, je nesporně obtížná věc. Učiní-li tak však každý z nás třeba jen v jednom případě, prokáže službu všem ostatním. V T. ARTIS brzy začne být nedostatek místa pro podrobné argumentace a dokladový materiál a řada autorů bude nadále dávat přednost periodikům, které historické výtvarné technologii poskytují prostor jen občas. Bude však v zajmu každého autora, aby stručné teze a fakta současně prezentoval zde, nebo se budeme snažit, abychom sami o takové studii informovali. I nadále budou vycházet sborníky symposií širších i regionálních, bude však v zájmu pořadatelů těchto symposií, aby zasílali tyto materiály k recenzování, tj. aby důležitá fakta, s nimiž přišli přednášející, zazněla ve stručné podobě i zde. Každý, kdo tak učiní, stává se účastníkem mezinárodní výměny informací; tvoří se společenství stavitelů oboru. Snad tak postupně překonáme stav utajování poznatků, který není než jejich pohřbíváním. Jsme oborem příliš okrajovým, než aby jej ohrozily zájmy výrobních tajemství, ostatně garance autorských práv z naší strany poskytování těchto informací dodá lesk veřejné prezentace. Princip je jasný: budu informován mnohonásobně, poskytnu-li informace své.

Záměrně stále připomínám »paměť« a »zapomnění«. Jsou to slova, v jejichž znamení se v tomto roce schází mezinárodní kongres historiků umění v Amsterdamu. Schopnosti lidského vědění jsou omezené, zakotvují se v něm momentálně dominantní fakta a jiná se ztrácejí. Stejným organismem omezeného vědomí je každý obor, i ten náš. Je totiž s podivem, kolik najednou »nových« věcí někteří autoři přinášejí z prací Merrifieldové, Eastlake, Thompsona a jiných. Náš obor je totiž velmi starý a publikační činnost 20. století, srovnáme-li ji s možnostmi století devatenáctého, není nikterak skvělá. Zakladatelé našeho oboru vydali v minulém století většinu dnes známých historických receptářů. Neměli k dispozici dnešní citlivé analytické metody, zato velmi bedlivě pozorovali. Četné popisy a charakteristiky např. malířských technik mají platnost dodnes. Eastlakův výklad jantaru lze číst jako napínavý příběh a dodnes nebylo nic lepšího napsáno. Smysl výpovědi nebo určitá fakta si uvědomujeme, tj. vyvoláme ze zapomnění, teprve tehdy, setkávají-li se s naším momentálně sledovaným problémem. O to hůře, by la-li zapomenuta úplně pak dochází k znovuobjevování již objeveného, kontinuita vědění se ztrácí. V T. ARTIS proto budeme napříště připomínat i jednotlivé osobnosti, které se o vývoj oboru zasloužily. Uvítáme, bude-li to ze zemí, v nichž tito zakladatelé oboru žili a pracovali, dozvíme-li se o nich nová, již zapomenutá fakta. Znamená to psát historii oboru.

Přece však by měl být hlavní důraz kladen na vzájemné seznámení. Postupně by se měly představit jednotlivé ústavy a instituce z celého světa, které spolupracují v rámci konzervační restaurátorské praxe i na rozšíření našich znalostí o používaných technikách a materiálech. Měli bychom příležitostně představovat i jednotlivé badatele, kteří pracovali každý na svém úseku rozeznávání, jako Ernst van de Wetering o historických receptářích, Rutherford J. Gettens na poli identifikace historických pigmentů a jejich použití, Ulrich Schiessl a Johannes Taubert v oblasti polychromie atd. Seznamování a setkávání, to je i vzájemná četba zde publikovaných prací tedy odkazy a navazování jedné myšlenky na druhou, jak jsme učinili i tentokrát v případě modrých pigmentů, a to na podnět z Vídně.
Byli bychom rádi, aby vydávání T. ARTIS bylo správně pochopeno jako integrační pokus, jako služba oboru, který své medium vysloveně potřebuje. Snažíme se o to všemi změnami, které jsme vysvětlili v úvodních informacích tohoto čísla, a jistě se nám to bude dařit lépe nyní, ve spolupráci s Národní galerií v Praze.

  autor
Antonín Novák