150 let od transferu památky z Norska do Krkonoš

Evangelický luteránský duchovní Erich Gebhardt je autorem jediné odborné publikace věnované středověkému dřevěnému kostelu přenesenému v 19. století na severní svah Černé hory nedaleko Sněžky, na slezské straně Krkonoš. V Hamburku r. 1919 vydaná útlá, švabachem tištěná brožura »Die Kirche Wang im Riesengebirge und ihre Geschichte« 1 shrnuje léta shánění dokumentů a studijních cest do Skandinávie, jež věnoval tento místní farář přezkoumání autentičnosti památky, její historie a rozpoznání novodobých doplňků. Transfer se uskutečnil totiž daleko dříve, než se rozvinula forma záchrany dřevěných staveb ve skansenech, dříve než Violett-le-Duc vydal své základní dílo, dříve než John Ruskin tiskem publikoval romantické vize o záchraně mizejících historických památek. Stalo se tak díky obětavému nadšení několika norských vzdělanců působících v Evropě a možnostem jejich kontaktu s pruským královským dvorem.

Rok 1841 byl pro raně středověký kostel rybářské vesnice Vang v oblasti Valdres osudný. Místní obyvatelé se rozhodli vystavět kostel nový, a aby získali peníze na novostavbu, starý kostel vydražili. Za »94 spec. dukátů a 105 šilinků« jej koupil norský malíř J. C. C. Dahl, profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech. Snaha o zachování objektu v Norsku (např. transfer do zámeckého parku v Oslo) ztroskotaly. Ani pokus Dahlova přítele, významného norského filozofa Henrika Steffense, umístit stavbu s podporou pruského krále Friedricha Viléma IV. na Pavím ostrově (Pfaueninsel) v Berlíně se nezdařil. Královská podpora tu však již byla, a proto mohlo dojít ještě v létě 1841 k převezení do Štětína a pak do Královského muzea v Berlíně. O konečném umístění pak bylo rozhodnuto v korespondenci mezi Fridrichem Vilémem a hraběnkou Friderikou von Reden z Bukovce, která potřebovala pro obyvatele svých horských vesnic zřídit středisko duchovní správy. 2 Dílo mělo být financováno ze státní královské pokladny v Legnici, tehdy centru pruského Slezska.

Gebhardtova kresba zachycuje schéma západního portálu.

   
Wang (Karpacz, Polsko) – detaily řezeb raně středověkých portálů.

Po přezimování na dvoře berlínského muzea byly rozebrané části kostela na jaře 1842 převáženy na vorech k Legnici, pak již na vozech. Transport vedl přes město Jelení Horu (Hirschberg), všude za velikého sběhu lidí, neboť transport měl státní doprovod. Spolu s materiálem kostela byla hraběnce von Reden předána dokumentace pořízená před rozebráním, rozšířená o tři nové nákresy, v nichž král osobně navrhoval podobu nové věže, jež pak byla ke kostelu přistavěna. Vše bylo dopraveno devíti povozy. Ze soupisu zaznamenávajícího každý trámek a každé prkno nás mohou zajímat míry a údaje řezeb na sloupech, z nichž dvě malé byly pomalovány bíle, modře a červeně (weiss, blau und rot gemalt), jinde je zmíněn jen modrý nátěr.

2. srpna 1842, za mlhy kryjící vrcholky Krkonoš, položil Fridrich Vilém IV. základní kámen. Dvorní kazatel Strauss promluvil na text proroctví Aggeova (1,8): »Jděte tam do hor, vyhledejte dřevo a postavte dům, který by mi byl milý, ve kterém mne budete ctít, praví Pán.« Vlastní stavba trvala dva roky, takže slavnostní vysvěcení, opět za účasti celé královské rodiny a hraběnky von Reden, se uskutečnilo 28. července 1844. Funkčnost podmínila řadu změn oproti původnímu stavu, takže nově postavený kostel byl již spíše maketou, obklopující muzeální autentické výzdobné prvky.
  
Gebhardtovi se podařilo vypátrat původní dokumentaci z r. 1841 zachycující stav před rozebráním. Král pověřil tehdy svého architekta a malíře Friedricha Viléma Schiertze – výsledkem jeho práce je 22 listů uložených dnes v berlínském Uměleckoprůmyslovém muzeu (inv. č. 6505), v nichž jsou zachyceny celkové pohledy, řezy i přesné nákresy vzácných portálů a sloupových hlavic. Duplikáty dokumentace se nalezly v muzeu v Bergenu, patrně z pozůstalosti Dahlovy. 3 Schiertz byl přítomen rozebírání kostela a jednotlivé díly čísloval; znovuvybudování v Krkonoších se uskutečnilo zčásti podle jeho projektu.

Jak vyplývá z Gebhardtova studia i jeho konzultací s tehdejšími norskými specialisty, byl stav z r. 1841 již pouhým stínem původního raně středověkého prostoru. Staré skandinávské kostely měly otevřený průhled do konstrukce střechy, jakýsi triforiový ochoz – pozdějším snižováním stropu a změnou osvětlovacích otvorů, k čemuž docházelo již za reformace, se vjem značně stísnil. Ve špatném stavu byly i malby ze 13.–14. století provedené na dřevěném obložení stěn lodi a presbyteria, kruchtě a triumfálním oblouku. Vkusu 19. století nevyhovovaly a předány byly do státního muzea v Berlíně »pro jejich hrubost a nízkou uměleckou hodnotu«. Gebhardt doufá, že tam jsou ještě uloženy v depozitáři… 4 Studoval je podle Schiertzových kopií – 2 řady představují legendu sv. Halvarda na modrošedém pozadí, 5 řad pašijové scény a Krista jako soudce světa; samotný tympanon je s obrazem Ukřižování, v němž převládají červeně, zřejmě pozdějšího původu. Oddělením malířské výzdoby byl interiér zbaven autentického koloritu; holé fermežované desky stěn nepříjemně kontrastují s hlubokými tóny vyprahlého dřeva originálních fragmentů.

Nejcennějšími částmi přeneseného kostela jsou čtyři portály (dva západní, po jednom ze severu a z jihu) zdobené bohatou rozvilinovou řezbou ve vikingském stylu. Celé plochy okolí portálů jsou pokryty nesmírně složitými pletenci, jaké známe z raně středověkých keltských (iroskotských) rukopisů, v nichž pokračoval život praevropského tvarosloví k vrcholu vyvinutém v laténském slohu. Zvěrné motivy, zakomponované do těchto nekonečných obrazců, se obvykle připisují eurasijskému stepnímu stylu, který dosáhl Evropy v době stěhování národů; keltské nálezy z Čech však usvědčují tuto teorii z jednostrannosti a dokazují přítomnost zvěrných prvků v praevropském základě.

Jedině tak lze totiž vysvětlit houževnaté přetrvávání této ornamentiky v celé evropské knižní i nástěnné malbě a v architektonickém dekoru. Démonický svět hadů, lvů a dalších příšer pohanské mytologie byl v raně středověkém umění christianizován a dodatečně opatřen novými výklady, jaké známe ze spisů Alberta Velikého, Hugona de St. Victor a dalších církevních učitelů. Podobně jako na britských ostrovech i ve Skandinávii symbióza pravěkého tvarosloví (a starých mytologií) s křesťanstvím přetrvávala daleko houževnatěji než na kontinentě a užívané označení »vikingský styl« má pro období kolem a po roce 1000 plné oprávnění, neboť jde o specifickou souhru tvarových rytmů jinde v Evropě již geometričtějších nebo naopak naturalisticky uvolněnějších.

Na kostelní korouhvičce byl vyznačen letopočet 1200 jako předpokládané, vymyšlené datum založení. Úvahy odborníků, které převzal i Gebhardt, vycházely z tvaru oblouku jako jetelového listu u jednoho z portálů (původně západní, dnes jižní), pro nějž jsou analogie až z období po roce 1200. Dnes se však již připouští ranější původ alespoň některých částí portálů. Díky Gebhardtovu zkoumání již víme, že v krkonošské novostavbě nejsou portály na původních místech, že došlo k přehození celků i bočních sloupků. Stupeň rozrušení povrchu je různý, mohl být ovlivněn jak umístěním (klimatická expozice podle proudění větrů), tak i časovým rozdílem doby vzniku. Bohužel, podrobnější technologický průzkum nikdy proveden nebyl a konzervace byla ochotnická. Dnes shledáváme jen holé dřevo, ačkoliv zápisy z doby transferu svědčí o zachovaných částech polychromie. Vzhled ruší zbytky křídového podkladu, zarostlé do struktury dřeva.
  
Nacházíme však i místa vyloženě vyplavená slanou mlhou a větry někde více, že vystupuje jen skelet vláken, jinde méně, a ta jsou prostoupena křídovým podkladem. Tento druhý případ svědčí o pozdějším polychromování dřeva v již zvětralém stavu. Je přirozené, že polychromie portálů musela být během staleté existence vícekráte obnovována. Mohly být doplňovány a vyměňovány detaily řezby; ostatně i při osazování na novém místě v letech 1842–1844 některé zničené detaily ornamentiky velmi šťastně a citlivě doplnil místní řezbář Jakob z Janovic.
  
O datování by mohla dnes rozhodnout dendrochronologie, doprovozená velmi detailním restaurátorským průzkumem, zaznamenávajícím veškeré stopy skloubení částí, metody řezu, stopy polychromie apod. Jde nejen o portály, nýbrž i o figurální řezby hlavic sloupů, které mohly vzniknout v různých dobách. Obecně se uvádí, že materiálem řezeb i dalších původních částí kostelní stavby je skandinávská sosna, druh mimořádně odolný vůči nepřízni počasí a slané vlhkosti moře, materiál, který jediný mohl staletí přetrvat na otevřeném povětří. Styl řezeb rámujících portály plně odpovídá výtvarnému stylu epochy Haralda Halfagara, obou Olafů či Knuta Velikého, tedy 10.–11. století, kdy došlo ke christianizaci Norska a zakládaly se první kostely. Zdá se tomu nasvědčovat i zachovaný fragment runového nápisu.5 Snad právě masivní desky ostění mohly z této doby přetrvat, zatímco ohroženější hlavice či řezby lvíčků mohly být nahrazovány novými, a tento odstup dvou až tří staletí dnes sotva postřehneme. Stavba sama mohla být vícekráte přestavována a opravována, neboť přírodní materiál podléhá rozkladu nerovnoměrně. Některé konstrukční prvky kostela stojícího na břehu moře mohly být do onoho osudného roku 1841 vyměněny už vícekráte. Vysledovat tento stavební vývoj je dnes již nemožné (konstrukce je novostavbou!), dendrochronologie však pomůže rozlišit v detailu, přisvědčit k časově různému původu částí. Vytrvalé přežívání vikingského stylu ve Skandinávii až do 13. století totiž datování stylovým rozborem neumožňuje.
  
Historie kostela norské vesničky Vang, který s sebou na nové místo přenesl i její jméno (pouze se změnou na W) je velmi raným příkladem transferu památky, oné nejprimitivnější formy počínající památkové péče. Není ostatně v historii umění příkladem ojedinělým a náš zemřelý spolupracovník Jan Kosinka znal mnoho příkladů převážení celých sloupů, hlavic a dalších částí kamenných staveb na lodích přes Středozemní moře již z dob starověkého Říma. Ostatně klasickými příklady jsou Justiniánovy transfery sloupů do Konstantinopole, transfery antických hlavic zabudovaných do cášské kaple Karla Velikého, či z nejnovější doby převoz egyptského obelisku z Théb do Paříže. Otřes, který prožíváme dnes při představě, jak místní rybáři byli schopni se zbavovat své historie, je pocitem dnešního člověka, jiné mentality. Záchranná akce profesora Dahla nepochybně byla tehdy v roce 1841 jedinou alternativou záchrany namísto úplného zničeni. Během 19. století pak došlo k dalším transferům norských kostelů z Holtaalen (1884 do Drontheimu), Fortunu (k Bergenu) a Golu (do Bigdö u Oslo, rovněž 1884). Přenesení kostela z Vangu bylo doprovozeno vzácně důkladnou dokumentací stavu před rozebráním, kostel byl jen postižen nedůsledným složením částí. Bylo by třeba se zamyslet nad odtržením malované výzdoby, resp. nalézt vhodnou formu opětného spojení maleb s interiérem, pokud se ještě naleznou jejich zbytky Kostel Wang, který se ocitl na nejvyšším okraji nynějšího městečka Karpacz, tj. ve slezské části Polska, si žádá pozornost historiků i restaurátorů jako památka mimořádné hodnoty.

  autor
ak. mal. Antonín Novák, AHVT A/063